Den první: Nedobrovolné koupání

Všechno to začalo jako každá jiná expedice - brzký ranní sraz na nádraží, spousta zívání, vyšilování kvůli zapomenutým věcem, porovnávání batohů (hlavně co se týče váhy a nacpanosti)... Ten, kdo někdy zkoušel jet s DofE týmem na expedici, si to určitě dokáže představit v živých barvách.

V šest hodin ráno jsme tedy naskládali nezbytná zavazadla i nás samotné do autobusu a vyrazili na sedmihodinovou cestu na druhou stranu republiky (do Jižních Čech). O tři přesedání a jedno těžkopádné dobíhání vlaku později zastavil náš vlak konečně na nádraží ve Vyšším Brodě.

Nutno uznat, že naše morálka byla touto dobou už na bodu mrazu, čemuž moc nenapomáhala ani zatažená obloha nad řekou, která znamenala únavnou plavbu bez šance na usušení v případě pádu do vody. Navzdory tomuto jsme se s batohy na zádech vydali do půjčovny lodí vyzvednout si náš raft a barely. Nakládání věcí, dofukování raftu a všechny ostatní přípravy zabraly asi půl hodiny, pak už nezbývalo nic jiného než odevzdat telefony, vyfotit se s vlajkou (což všichni nenávidíme a kdo může, ten se vymluví), obléknout vesty, rozdat pádla. Mohli jsme vyrazit.

Úsek naplánovaný na první den vedl z Vyššího Brodu do Zátoně - po Vltavě jsme měli urazit zhruba dvacet kilometrů a za vesnicí najít vhodné místo k táboření, ideálně přímo na říčním břehu, abychom nemuseli tahat raft daleko po souši. Během cesty muselo zároveň probíhat měření hloubky koryta a sbírání odpadků, což jsme předpokládali, že nás zdrží cca o hodinu vůči běžnému času plavby.

Už ve chvíli, kdy jsme přenášeli raft na řeku, nám bylo jasné, že jsme od cvičné expedice pozapomněli na jisté části vodáckého života... a hlavně jsme vytěsnili, jak je voda napoprvé studená. Vychlazení a s nohama od říčního bahna jsme tedy nasedli do lodi a odrazili od břehu. Proud tady byl silnější než na Moravě, což s sebou neslo příslib méně dřiny při pádlování, ale také většího nebezpečí při zastavování kvůli odpadkům. Chtěli jsme si tedy dát na čas, zvyknout si znovu na pádlování, kormidlování (Eliška s Cyrilem byli tentokrát ze své úlohy trochu nervózní) a na vodu celkově. (Ano, trochu nás kvůli tomuhle seznamování překvapil první jez a ano, museli jsme se pak otáčet u břehu, protože nás proud úplně vyhodil na stranu, ale na to už se historie neptá.)

Po prvním jezu jsme si všimli prvních odpadků zachycených mezi kořeny stromů u břehu, jednalo se hlavně o PET lahve, plastové obaly nebo igelitové tašky. Jak už je naším zvykem, rozhodli jsme se odstranit právě to jedno odpadkové "ložisko" v nejhlubší vodě s nejsilnějším proudem, takže nejen, že jsme se museli asi třikrát otáčet, abychom se vůbec dostali ke břehu, ale taky se nám podařilo vyklopit z lodi Terku, která se snažil odpadky sesbírat. Naše snaha zdokumentovat tento významný okamžik však nebyla vítaná, protože (cituji přímo Terku) ,,Opovaž se fotit můj mokrý zadek!''.

Zbytek cesty probíhal v podobném duchu, tedy až na vyklápění členů týmu. Druhý jez toho dne jsme zvládli už o něco lépe, i když jsme nabrali trochu víc vody, než jsme plánovali. Odpadků nebylo ani zdaleka tolik jako na Moravě, což jsme přisuzovali hlavně tomu, že ještě pořádně nezačala vodácká sezóna.

Po průjezdu kempem Branná  jsme začali hledat vhodné tábořiště, které jsme našli v podobě malé louky na nízkém břehu. Stavba a život v táboře už probíhali podle osvědčeného systému - postavit stany, prozkoumat nejbližší okolí, nasbírat dřevo, rozdělat oheň, připravit večeři, rozvrhnout hlídky, spát. Během našeho průzkumu se Terka nechala přemluvit k focení, protože už prý celkem uschla, a tak jsme ji zvěčnili při sbírání odpadků, které jsme našli na naší louce. A že některé úlovky opravdu stály za to...

Den druhý: Jsme za atrakci

Ráno bylo chladivé s mraky prohánějícími se po obloze, nic moc začátek nového dne. Uvařili jsme si čaj a ovesnou kaši, sbalili tábor. Čekal nás nejdelší úsek celé expedice, který měl vést dvacet pět kilometrů přes Český Krumlov až do Zlaté Koruny. Hned po vyjetí bylo jasné, že si na nás cestovaní z předchozího dne spojené s odpoledním pádlováním a nedostatkem spánku vybralo svou daň. Dřina měla naštěstí přijít až za Krumlovem, do té doby jsme měli čas užívat si rychlejší vody a jezů.

Nejen, že jsme před vjezdem do Krumlova potkali první vodáky, ale i množství odpadků vzrostlo, což znamenalo víc nekoordinovaného otáčení pro nás a víc zábavy pro všechny přihlížející. Tentokrát se však uklízení obešlo bez člena týmu přes palubu... hlavně protože jsme se rozhodli raději zastavit u břehu a zbytečně neriskovat něčí utonutí.

Neměli jsme nejmenší tušení, jak velká atrakce budeme pro všechny turisty v Českém Krumlově... Už u prvního jezu jsme měli obecenstvo, z následujícího mostu si nás dokonce fotili a než jsme se nadáli, prohlíželi si nás také hosté všech restaurací a kaváren na nábřeží. (Kdosi na raftu vyslovil kacířskou myšlenku, že bychom si za tu show měli nechat zaplatit.) Sjíždění jezů jsme si ale i tak užili na maximum, koneckonců nic vám nezlepší náladu tak jako sezení ve studené vodě s partou dofáků.

Voda se za Krumlovem postupně zklidňovala, dokud jsme nevjeli na olej, který měl pokračovat až ke Zlaté Koruně. Na tomto úseku jsme víceméně jen odpočívali, sem tam zabrali pádly a užívali si slabých slunečních paprsků. Poslední jez nás probral z dřímoty stejně dobře jako následné "Ahoj!" od vodáků kempujících ve Zlaté Koruně. Spacák a klidné posezení u večeře z konzervy bylo nablízku.

Tentokrát jsme museli trochu obměnit pořadí úkonů  - jako první přišel na řadu průzkum oblasti, abychom našli vhodné místo k táboření, které by bylo zároveň dostatečně vzdálené od civilizace. Nakonec jsme rozhodli pro mýtinku za ohybem řeky, kde jsme vytáhli rafty a pustili se do příprav na noc.

Den třetí: To je slunko?

Ano, je to tak, když jsme třetí den ráno vystrčili hlavy ze stanů, venku svítilo slunce. Tento jediný meteorologický úkaz nás poslední den nabyl takovou energií, že i bolavá záda a ruce se přestaly zdát jako nepřekonatelný problém. Poprvé za celou expedici jsme bez obav snídali v kraťasech, sluneční brýle bezpečně spočívaly připravené spolu s opalovacím krémem a ostatním vybavením na cestu. Čekal nás dvacetikilometrový úsek do Boršova nad Vltavou po rychlejší mělčí vodě. Vyráželi jsme s jediným předsevzetím - nepotáhneme raft po mělčině, na cvičné expedici nám to stačilo.

Hned po vyjetí jsme si všimli, že alespoň v počáteční části trasy je větší množství nánosů než doteď, což znamenalo víc odpadků a víc kličkování. Naštěstí pro nás (protože jsme při sbírání málem znova vyklopili Terku, která z toho nebyla moc nadšená) odpadků postupně ubývalo, sluníčka a tepla, které nás pronásledovaly celou cestu, však ne.

Zcela pochopitelně nešlo všechno přesně podle plánu - asi po necelé hodině pádlování už jsme stáli po kolena ve vodě a tahali zaseknutý raft přes mělčinu, na které jsme se zasekli. Nutno dodat, že jsme se nejdřív snažili raft prostě protlačit dál, aniž bychom z něj museli vylézat. Asi si dokážete představit, jak moc tahle strategie fungovala, ale zkusili jsme to.

Od tohoto menšího incidentu jsme se uchýlili ke zpěvu. Ten nám vydržel až k poslednímu jezu naší expedice těsně před cílovým Boršovem. Končit se má ve velkém, takže tenhle jez jsme museli přenést pěkně ručně. (Věřte mi, přenášet velký raft s vybavením na tři dny není žádná procházka růžovým sadem.) A to nejlepší nakonec, abychom neporušili tradice, tak jsme se před zakotvením v Boršově čtyřikrát otočili o břeh, protože už se nikomu nechtělo pádlovat. Třešničkou na dortu se stalo (opět dobrovolné) focení s nasbíraným odpadem za poslední den a návštěva místních záchodů a sprch.

Tímto bychom rádi poděkovali nejen DofE Česká republika a firmě Northfinder, která nám poskytla vybavení, ale také našim neúnavným hodnotitelkám a vedoucím paní profesorkám Mileně Šišákové a Martině Tiché. Těšíme se na další expedice.